Salvador (cestopis) (Salvador)

Zvětšit :::

Název CZ: Salvadorská republika Název ENG: El Salvador Originální název: Republica de El Salvador Hlavní město: San Salvador (612 400 obyv.) Počet obyvatel: 6 588 600 Rozloha (km2): 21 040 Hustota osob/km2: 313,2 Umístění: Střední Amerika Sousedi: Guatemala, Honduras Úřední jazyk: španělština Gramotnost: 72 % Náboženství: katolíci (85%), protestanti (7%) Národnostní složení: Salvadorci (96%), Pipilové (3%), Hondurasci (1%) Politický stav: republika Členství v mezinárodních organizacích: OSN Měna: colon (SVC) = 100 centavů Kurz (Kč): 1 colon = 2,850 (25. 8. 2005) Časové pásmo: UTC -6, CST (Central Standard Time) Mezinárodní zkratka: SLV Doména (internet): .sv Předvolba (telefon): 00503, 005037, 005038 Ekonomika: Inflace 2,5%, nezaměstnanost 8,3%, zahr. dluh 6,65 mld. USD. Hlavní odvětví ekonomiky: průmysl HDP (USD): 31,12 mld. HDP (na 1 obyv. v USD): 4 800 Vodní plocha (km2): 320 Velká města: Santa Ana, Nueva San Salvador Hlavní řeky: Lempa Moře: Tichý oceán Podnebí: tropický pás Úhrn srážek: 1780 mm; na horách a plošinách až 2500 mm; v pobřežní nížině jen kolem 950 mm; období dešťů květen-říjen Roční teploty: 23,8°C (v zimě) až 26,2°C (v květnu) Reliéf: většinu území vyplňuje středohorský terén; při pobřeží se táhne úzká nížina; centrální část země tvoří rozsáhlá plošina; na severu při hranicích s Hondurasem se táhnou horská pásma Metapán a Chalatenango Flora: savany Fauna: divoká zvěř se vyskytuje jen zřídka Využití plochy: pastviny (30%), orná půda (26,5%), lesy (7%), ostatní (36,5%) Zajímavosti (architektura): pozůstatky po mayské kultuře Zajímavosti (příroda): Popis státu: Historie: Více než 40% energie produkují vodní elektrárny. Těží se dřevo. Pěstuje se sorgo, kukuřice, cukrová třtina, kokosové ořechy, banány, pomeranče, káva a bavlna. Chová se skot, prasata. Vývoz: káva, cukr, bavlna, dřevo, textil. Dovoz: potraviny, spotřební zboží, suroviny, paliva, ropa, dopravní prostředky. Hlavními obchodními partnery jsou Guatemala, Honduras, Mexiko a USA. Salvador: Očima cestovatele... Úvod. Salvador nemá mezi zahraničními turisty dobrou pověst. Po vyslovení názvu státu si všichni vzpomenou na občanskou válku, která do roku 1991 plnila stránky světových novin. Americké ministerstvo zahraničí varuje před kritickou zločinností. Když jsem o svých plánech řekl v Omoa dalším západním turistům (kteří většinou absolvovali nebo plánovali cestu do Nikaragui), dávali najevo svoje obavy. Nakonec jsem také začal váhat, jestli by nebylo lepší se vydat jinam - třeba do blízkého Belize nebo na západ Guatemaly. Ovšem nakonec jsem se rozhodl jinak - z Guatemaly jsem už viděl hodně, Belize je prolezlé drogovými dealery a ještě vyžaduje víza a cestu do Salvadoru už mám - na rozdíl od jiného programu - připravenou. Obavy jsem trochu měl, ale Salvador jsem si nakonec ujít nenechal. Rozhodně toho nelituji. Salvador - 1. den 14.01.2005 Chiquimula [Guatemala] - Esquipulas [Guatemala] - Anguiatú (přechod Guatemala - Salvador) - Metapán - Santa Ana Vyprávění začneme tam, kde skončila reportáž Honduras 2005 - v guatemalském městě Chiquimula. Pro mne znamenala přestupní bod s výhodným ubytováním v hotelu Darío. Mým prvním cílem pro tento den bude nedaleké město Esquipulas, také v Guatemale, ze kterého jede přímý spoj na hranici Salvadoru. Esquipulas je jedním z nejposvátnějších míst na americkém kontinentu. V místní bazilice je uložena dřevěná soška El Cristo Negro. Každoročně 15. ledna se zde konají velké slavnosti, na které se sjíždějí věřící z celé Střední Ameriky i z Mexika. Kolegové v práci mne varovali, že tento den mne tu mohou čekat komplikace s ubytováním i dopravou. Bohužel nebylo vyhnutí - Esquipulas byl na polovině cesty a pokud jsem se sem chtěl vůbec podívat, nezbylo mi než přijet 14.1. Ubytování v Chiquimule se naštěstí obešlo bez problémů. V Esquipulas bylo podle očekávání nabito, všude spousta lidí a stánků. Neobvyklý pohled se naskytl před kostelem - v parku tam v modrých stanech tábořily desítky rodin s dětmi. Byli to chudí poutníci, kteří považovali za důležité přijet na církevní slavnosti, ale nemohli si dovolit hotel. Mezi návštěvníky - ať už v kempu nebo jinde - bylo mnoho žen v tradičních indiánských oděvech. V kostele byla tma, prostor osvětlovaly jen stovky svící. Posvátný krucifix jsem viděl asi na deset metrů - stát ve frontě, abych kolem něj mohl projít zblízka, se mi nechtělo. Mnohem víc mne zajímala jeskyně na okraji města, kde se podle jedné z legend soška našla. Po několikerém zeptání mne nasměrovali k benzinové pumpě, od které vedla cesta do prudkého kopce. Šlo po ní množství lidí. Následoval jsem je, a po krátkém prudkém stoupání došel za vrcholem ke vchodu do přírodního parku. Nastal ovšem problém - při odchodu z města jsem nějakou zkratkou minul začátek cesty, kde se po 5 Q (18 Kč) prodávaly vstupenky. Za kopcem už se lístek koupit nedal - a nezbylo než dát 9 Q hlídači (měl jsem jen bankovku za 10 Q, a on zase neměl drobné kromě 1 Q). Ale jsem rád, že mne pustil. Přírodní areál vypadal podobně jako park před kostelem - všude tábořili lidé, vařili, prali prádlo. Do jeskyně jsem se neodvážil, protože byla úzká, zakouřená a všude hořely svíce. Pro rodinné táboření je tady ideální místo - protéká tam voda, děti tu mají hřiště a minizoo. Jedna paní v indiánském oděvu mluvila anglicky - žije v Panajachel na břehu jezera Atitlán a pracuje v turistickém ruchu. U jeskyně jsem nezůstal dlouho, vrátil jsem se do města a odjel přímým autobusem k salvadorské hranici Anguiatú. Formality na hranicích byly jednoduché - Salvadorci nejdříve zkoumali, jestli nepotřebuji vízum, a když ne, prošel jsem bez problémů a bez placení. Hranice je v naprosté pustině, v úzkém údolí. Z obou stran sem zajíždí autobus, a tak nebyl problém po chvíli čekání nastoupit a odjet do nejbližšího většího města Metapán. Odlišností salvadorských autobusů od guatemalských nebo honduraských je, že všechny linky jsou číslované (například Anguiatú - Metapán má číslo 211A) a průvodčí v meziměstských autobusech vydávají jízdenky. Další příjemnou zvláštností Salvadoru je měna - před několika lety zrušili domácí Colón a zavedli americké dolary. Údajně kvůli tomu stouply ceny, ale i tak je tu levně a odpadá problém s výměnou peněz. Metapán byl prvním salvadorským městem, které jsem chtěl navštívit. V centru stojí známý kostel. Dovnitř jsem se nedostal (býval bych musel přijít ráno), tak jsem se alespoň podíval zvenku, prošel po městě (moc jiného tu k vidění není) a pokračoval do Santa Ana. Třetí největší město ve státě je totiž podstatně zajímavější. Ubytoval jsem se v hotelu San Miguel (6 USD) a šel si prohlédnout centrum, dokud je světlo. Kromě výstavné katedrály, divadla a radnice stojí za návštěvu i bývalá národní banka, zrušená po zavedení dolaru jako národní měny. Dnes je v budově archeologické muzeum s bohatou sbírkou hudebních nástrojů (píšťaly, flétny), sošek, keramiky a dalších vykopávek. Neméně zajímavá (alespoň pro ekonoma) je výstava historických salvadorských bankovek a mincí. Až do začátku 20. století vydávaly bankovky soukromé banky. Ze Santa Ana jsem ještě večer zavolal známým do San Salvadoru. Protože byl pátek večer, dohodli jsme se, že se sejdeme v neděli 16.1. ráno v hlavním městě. Prodloužil jsem pobyt o další noc a na sobotu naplánoval návštěvu několika míst západním směrem. Salvador - 2. den 15.01.2005 Santa Ana - Chalchuapa (Tazumal) - Ahuachapán - Apaneca - Juayúa - Nahuizalco - Ahuachapán - Santa Ana Okolí města Santa Ana patří k nejzajímavějším oblastem Salvadoru. Na malém území se nacházejí tři archeologická naleziště (Tazumal, Joya de Cerén a San Andrés) a několik tradičních vesnic. Protože Joya de Cerén a San Andrés jsou snáze přístupné ze San Salvadoru, rozhodl jsem se navštívit nejdříve památky, které leží západním směrem. Prvním cílem byl Tazumal, kdysi nejvýznamnější město na jihovýchodní hranici mayské civilizace. V devět hodin jsem jako první návštěvník přišel do areálu (a to jsem ještě asi hodinu musel čekat - všichni tady mají posunutý čas). Známí mne předem upozorňovali, že salvadorská naleziště jsou obecně menší než guatemalská nebo mexická. Skutečnost ale předčila všechna očekávání. Velká mayská pyramida je totiž celá betonová. Původní stavba se asi nedochovala (jak se dá vidět jinde, z většiny pyramid zbyla jen hromada hlíny s poházenými kameny) a restaurátoři vytvořili betonový odlitek, aby ušetřili čas a peníze. Pro mne to byla zajímavá kulturní zkušenost, jak se také dají restaurovat památky. Výsledek totiž vypadal jako zvláštní výzdoba z panelákového sídliště. Ale abychom jen nekritizovali - kdyby restaurátoři nevybudovali stavby od základu, dnes bychom asi neměli na co se dívat. Navíc v místním muzeu ukazují řadu předmětů z vykopávek, které už jsou samozřejmě pravé. Z Tazumalu jsem pokračoval do města Ahuachapán. Samo o sobě není příliš zajímavé (až na kostel v centru a horké minerální prameny několik kilometrů za městem, kam jsem se ale už nestihl dostat), ale je východiskem známé Cesty květin (Ruta de las Flores) směrem na Sonsonate. Turisticky atraktivní jsou tři vesnice - Apaneca, Juayúa a Nahuizalco. Za zhlédnutí ale stojí i samotná hornatá krajina, porostlá kávovými plantážemi. Apaneca byla první obcí. Průvodce ji uvádí jako příklad tradiční vesnice pod horami s hezkým parkem. Je odsud také výhled na okolní sopky. Příliš toho tu ale jinak k vidění není, a tak jsem rychle pokračoval do další známé obce - Juayúa. Největší zajímavostí je kostel, ve kterém, podobně jako v guatemalském Esquipulas, uchovávají posvátnou sošku El Cristo Negro. Svátek měli ve stejný den jako v Guatemale, a tak i zde bylo množství lidí. Za $0.30 jsem si od místní cestovky koupil půlhodinový okruh městem - s cílem vidět život na malém městě, protože kromě kostela tu už žádná další dominanta není. Poslední navštívená obec bylo Nahuizalco, středisko výroby dřevěného a proutěného nábytku. Výrobou a prodejem se tu údajně živí téměř 90 % lidí. Obchody jsou tu jeden vedle druhého, většinou jde o rodinné podniky, které prodávají vlastní výrobky. Tím skončil můj program, vrátil jsem se k hlavní silnici a čekal na autobus směr Ahuachapán. Všechny byly nabité, protože do Juayúa mířily davy poutníků, ale nakonec se v jednom našlo místo a odjel jsem. Na večer jsem se vrátil do Santa Ana. Salvador - 3. den 16.01.2005 Santa Ana - San Salvador - La Libertad - San Salvador Na neděli 16. ledna jsem si dohodl schůzku se známými v San Salvadoru. Protože věděli, že přijedu z města Santa Ana, sešli jsme se na západním předměstí, u kostela Guadalupe. Odtud jsme jeli směrem zpět, na opačnou stranu sopky San Salvador, do zájezdní restaurace na snídani. Cestou jsme míjeli řadu lidí s velkými nádobami se sklizenou kávou - v okolí je to hlavní zdroj obživy. Ze sopky jsme jeli na jih, do tichomořského letoviska La Libertad. Je to oblíbené místo víkendových výletů pro obyvatele San Salvadoru. Podobně jako v Guatemale, i tady je na pláži černý písek. Uprostřed stojí molo, na němž množství obchodníků nabízí čerstvé, právě vylovené ryby a další mořské produkty. Po krátké prohlídce jsme se zastavili v jedné z mnoha místních restaurací na typický oběd (poprvé jsem například ochutnal želví vejce). Nakonec jsme se podívali dál podél pobřeží směrem na západ, kde stojí množství víkendových chat bohatých obyvatel San Salvadoru. Z pobřeží jsme se vrátili do San Salvadoru. Centrum není v jednotném architektonickém stylu, protože řada budov byla v minulosti zničena častými zemětřeseními. Tak jako v jiných velkoměstech, i tady je viditelný pozvolný úpadek centra z důvodu stěhování lidí na předměstí. V devadesátých letech se odstěhovaly i vládní úřady (po jednom ze zemětřesení) a nyní většina z nich sídlí v moderní čtvrti. Několik historických budov je v okolí Parque Central - Národní divadlo, katedrála s keramickou výzdobou a Národní palác (dříve parlament, dnes prázdný). Večer jsem plánoval, že půjdu do hotelu Ximena's Guest House. Známí mi ale nabídli, že mohu přespat v domě jejich příbuzných, kteří zrovna nebyli doma. Nabídka přišla vhod a ubytování v San Salvadoru bylo zařízené. Den se povedl mimořádně - rozhodně jsem nečekal, že díky přátelům uvidím a dovím se tolik zajímavostí. Salvador - 4. den 17.01.2005 San Salvador - Soyapango - San Salvador - Panchimalco (Puerta del Diablo, Parque Balboa) - San Salvador - Soyapango - San Salvador V pondělí 17. ledna jsem si chtěl prohlédnout zajímavosti v San Salvadoru a okolí, na které nám nezbyl čas včera. Předběžně jsem uvažoval se zříceninami Joya de Cerén a San Andrés, skalním útvarem Puerta del Diablo, parkem Balboa, jezerem Ilopango a samozřejmě také s projížďkou jediným vlakem do města Soyapango. Pohledem do průvodce jsem ovšem rychle zjistil, že v pondělí jsou archeologická naleziště zavřená, cestovat do Joya de Cerén nebo San Andrés by nemělo smysl (o to víc bude nabitý zítřek). Vyšel jsem z domu, a za chvíli jel na hlavní silnici autobus na Terminal Oriente. Byla to náhoda - právě odtamtud jezdí vlak do Soyapango. Po příjezdu na konečnou, na nevzhledném náměstí, bylo potřeba najít vchod na nádraží. Nádražní budova je nyní z velké části pronajata jako obchody se stavebním materiálem, vyřazené železniční vozy se používají jako skladiště. Vedle nádražní budovy je brána, přes kterou se dá projít přímo na nástupiště. Hlídá ji voják a každému cestujícímu na požádání otvírá. Bylo asi 9 hodin, do odjezdu zbývala půlhodina. Sedl jsem si do přistaveného vlaku - vozy byly několik desítek let staré, bez oken, s dřevěnými sedadly. Na nástupišti kromě cestujících postávala také skupina vojáků v přilbách a se samopaly, kteří nás budou doprovázet celou cestu. V 9:30, podle jízdního řádu, jsme vyjeli. Vlak měl pět vozů, v každém jeden voják a několik cestujících. Kapacita vlaku bohatě převyšovala poptávku. Jeden z vojáků se se mnou dal do řeči. Říkal, že hlídají železnici, aby se teroristé nepomstili za účast Salvadoru v Iráku. Za chvíli ovšem bylo jasné, že tu jsou kvůli někomu jinému. Trať totiž prochází nejhoršími čtvrtěmi města. Lidé tu žijí v obydlích z vlnitého plechu, ohrady a střechy domů jsou často jen několik centimetrů od vozů. Cestou asi třikrát zastavujeme a po 25 minutách přijíždíme na konečnou Soyapango. Tady se odpojuje lokomotiva, obrací se na trojúhelníku a připojuje na opačnou stranu vlaku. Za chvíli jedeme stejnou trasou zpět, tentokrát s trochu víc cestujícími. V San Salvadoru jsme před půl dvanáctou. Projížďka jedinou salvadorskou železnicí byla krátká. Pokud vás zajímá víc (fotky, jízdní řád, kontakt), podívejte se na stránku věnovanou železnicím Střední Ameriky. Východ z nádraží znovu hlídá voják. Ptám se ho, jak se dostanu na ředitelství drah. Ukazuje mi, abych šel vlevo, k prodejně cementu, tam že je vchod. Jdu tam - ale kromě obchodu s cementem tam není nic. Vracím se zpět, je tam jiný voják, a ten mne posílá na opačnou stranu. Zkouším to tam, a po chvíli přicházím k vrátnici. Ptám se na paní X. Contreras, která mi dala informaci o jízdním řádu, a dovídám se, že pracuje v jiné budově. Přesto mne pouštějí dál. Na sekretariátu mi potvrzují informace - žádné jiné vlaky v Salvadoru nejsou. Dostávám jednoduchou mapu železniční sítě s vyznačením počtu kilometrů - a to je vše, co se tady dá získat. Kam dál? Podle průvodce stojí za návštěvu oblast na jih od San Salvadoru, Los Planes de Renderos. Nachází se tu velký městský park Balboa a známá vyhlídka Puerta del Diablo. Autobusy tímto směrem podle průvodce vyjíždějí od jižního okraje centrální tržnice. Po chvíli se mi daří najít městský autobus, který mne tam zaveze přes celé centrum, a jak už je ve střední Americe obvyklé, další autobus na jih jede za pár minut. Puerta del Diablo je dvojice vysokých skal, z nichž je údajně nejlepší výhled v celém Salvadoru. Vylézt se dá na oba vrcholy. Cesta nahoru je rychlá, ale nepříjemně fouká velmi silný vítr. Před vrcholem už mám problém se udržet, fotografovat se téměř nedá. Autobusem jsem se vrátil k Parque Balboa - je to velký areál s lesními cestami, restauracemi, hřišti apod., kam jezdí obyvatelé města na víkend. O kousek dál je malebná obec Panchimalco. Odtamtud jsem se vrátil zpět do centra. Co dělat dál? Času ubývá, už je odpoledne, ale ještě bych se rád podíval k jezeru Ilopango. Podle průvodce tam jezdí přímý autobus z centra. Snažím se najít konečnou stanici, ale nedaří se mi, nikdo mi není schopen poradit. Zkouším druhou možnost - jet nejdřív do obce Ilopango a tam chytit přípoj. Přijíždím do obce Soyapango - tentokrát po zúženém silničním mostě, kvůli jehož opravě zavedli zvláštní vlaky - a řidič mi říká, abych přestoupil do jiného autobusu na protější straně. Vystupuji, čekám, autobus této linky ale nejede. Když to trvalo asi 20 minut, začalo být jasné, že se do Ilopanga nedostanu. Kupuji pár věcí v hypermarketu v Soyapango, vracím se do San Salvadoru, píšu několik e-mailů a nakonec mířím do domu známých, kde jsem si domluvil, že zůstanu ještě jednu noc. Jedu autobusem se stejným číslem, kterým jsem jel ráno do města. Nastává ale problém, vypadá to, že tentokrát jede autobus jinam. Ptám se cestujících, a ti mi ukazují, kde vystoupit. Do domu to je ještě asi půl hodiny chůze. Co se stalo - městské autobusy mají za číslem písmeno, které určuje, kam odbočuje příslušná linka na předměstí (v centru jezdí všechny autobusy s týmž číslem stejnou trasou). Písmeno jsem ráno přehlédl - a teď jsem nastoupil do špatného autobusu. Naštěstí se všechno vyřešilo, do domu jsem se dostal krátce po 18. hodině - ještě za světla. Se známými jsme zašli na večeři - a skončil poslední den, který jsem chtěl celý strávit v Salvadoru. Zítra se už začnu přesouvat do Guatemaly. Salvador - 5. den 18.01.2005 San Salvador - Joya de Cerén - San Andrés - Lourdes - Izalco - Sonsonate - La Hachadura (přechod Salvador - Guatemala) - Ciudad Pedro de Alvarado - Taxisco - La Avellana - Monterrico Začíná poslední den v Salvadoru, a zároveň asi i nejvíc nabitý. Vstávám v 7 hodin ráno. V jiném pokoji v domě byli tuto noc i příbuzní mých známých, kteří mne sem pozvali. Jedou do Santa Ana a nabízejí mi svezení. Protože bych chtěl jet také stejným směrem, ke zříceninám San Andrés nebo Joya de Cerén, přichází mi nabídka velmi vhod. Vysazují mne u brány Joya de Cerén asi v 8 hodin ráno. Bohužel je to zase příliš brzy, otevírají až v devět. Snídám a pozoruji život kolem - například luxusní pickup se střechou proti slunci, který se používá pro dopravu zaměstnanců. Joya de Cerén je významnou kulturní památkou, jedinou v Salvadoru, která se dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jde o pravěkou vesnici, kterou zasypal sopečný popel, a tak ji zakonzervoval pro budoucí generace podobně jako italské Pompeje. Joya de Cerén je ovšem podstatně menší, k vidění je tu jen několik domů. Průvodkyně mi ukazuje všechny přístupné pozůstatky - dům šamana, dům pro hosty, vrstevnicový profil sopečného popela. Lázně, které byly na opačné straně, se turistům neukazují, protože tu hrozí sesuv půdy. Další zastávkou je San Andrés, tradiční středoamerické naleziště s pyramidami. I tady vidíme historii restaurovanou v salvadorském betonovém provedení. Betonu je tu ovšem méně než v Tazumal a můžeme si tak představit, jak všechno vypadalo před příchodem restaurátorů. Dlouho se tu nezdržuji a odjíždím zpět do obce Lourdes, kde odbočuje hlavní silnice směrem na Sonsonate. Sonsonate, turisticky nezajímavé město, je výchozím bodem autobusů do La Hachadura, nejjižnějšího ze čtyř hraničních přechodů mezi Salvadorem a Guatemalou. Než jsme tam ale dojeli, chtěl jsem se podívat do obce Izalco, kde najdeme dva nejstarší kostely v Salvadoru. Autobus zastavil na okraji města, do centra vozil cestující pickup za 0.12 USD - podobný, jako v Joya de Cerén. Samozřejmě jsem využil příležitosti se svézt. Kostely jsou velmi jednoduché. Vedle jednoho z nich stojí na památku zříceniny staršího kostela, zbořeného při jednom ze zemětřesení a upravené jako park. Z centra obce Izalco jezdil přímý autobus do města Sonsonate. Vystoupil jsem na okraji centra, odkud to bylo asi 15 minut pěšky na moderní autobusový terminál na předměstí. Jeden člověk mi ukazuje, odkud pojede autobus ke guatemalské hranici. Čeká tu už hodně lidí, odjíždíme velmi naplnění, směrem k hranicím ale zájem opadá. Na salvadorské straně si dávám oběd, abych využil zbylý dolar v drobných, procházím celní kontrolou a asi po kilometru přicházím na guatemalskou stranu. Pasová kontrola je také bez problému a bez placení, teď ještě nasednout do autobusu a jet do vnitrozemí. Nastává ovšem problém - žádný autobus nejede. Lépe řečeno, jeden tu stojí (luxusní dálkový spoj do Guatemala City), ale jsem zatím první cestující. Lidé postupně přicházejí, ale velmi pomalu. Čekáme přes hodinu. Začínám mít obavy, zda dojedu včas do obce Monterrico, kde jsem dnes chtěl přespat. Konečně vyjíždíme, ale s častými zastávkami. Kousek za pohraničním městem Pedro de Alvarado nás zastavuje policie, všichni musíme vystoupit a položit ruce na autobus, přičemž nás prohmatávají, zda u sebe nemáme zbraně. Po několika zajížďkách do menších obcí přijíždíme do města Taxisco. Vystupuji a hledám autobus do obce La Avellana, odkud by měl jet přívoz do Monterrico. Mikrobus čeká o pár bloků dál, už je plný, nastupuji a vyjíždíme. Začíná se šeřit. V La Avellana nastupuji do velkého člunu pro dopravu aut, který právě vyplouvá. Po chvíli nás předjíždí rychlý osobní člun, který vyplul z téhož mola o něco později. Nebudu to už prodlužovat - plavba trvala asi hodinu, údajně velmi hezkým kanálem, který jsem ovšem neviděl, protože mezitím zapadlo slunce a v Monterrico jsme byli v naprosté tmě. Chtěl bych jít do hotelu The Guesthouse za 25 Q, ale nemohu se po příjezdu zorientovat. Jeden z místních se mne ujímá a vede mne do hotelu Kaiman Inn na pláži. Po cestě říká, že je původem z Kuby, podařilo se mu uprchnout před Castrem na člunu na Floridu a odtamtud se přestěhoval do Guatemaly. Asi po 15 minutách (bylo to ještě daleko!) jsme na místě. Hotel je za 40 Q, to je mi ale v ten okamžik jedno, jsem rád, že jsem se - byť s velkým zpožděním - dostal, kam jsem potřeboval. Salvador - 6. den 19.01.2005 [Guatemala:] Monterrico - La Avellana - Taxisco - Esquipulas - Siquinalá - La Democracia - Esquipulas - Antigua Probouzím se v letovisku Monterrico a vycházím na pláž. Je to nádherné letovisko - krásný černý písek, poměrně klidné moře a slunečné počasí. Říká se, že pokud by někdo chtěl navštívit na tichomořském pobřeží jen jedno místo, měl by vybrat právě Monterrico. Setkávám se tu s několika dalšími západními turisty (Rakousko, Německo), kteří tu buď studují španělštinu, nebo jsou na okružní jízdě po Střední Americe. Po desáté hodině odcházím zpět do přístavu, abych pokračoval v cestě. Odmítám "výhodnou" nabídku taxikářů na dopravu do Antigua za pouhých 100 dolarů a čekám na lodi, až se sejde dostatek lidí. Vidím, že přichází další seveřan. Ptám se, odkud je, a dovídám se, že from the Czech Republic - pan Drexler z Prahy. Je tu na dovolené a projíždí si Guatemalu podobným způsobem. Teď má namířeno do hlavního města, kde má rezervovaný hotel v zoně 1, blízko hotelu Fenix. Hotely, které nejsou v průvodcích, jsou totiž podle jeho zkušeností většinou lepší a levnější než ty inzerované. Vyplouváme rychlým člunem po malebném kanálu Chiquimulilla, stejnou cestou jako jsem přijel, ale tentokrát za denního světla. Dohadujeme se, kam se ještě podívat. Napadá nás město La Democracia, kde podle průvodce vystavují na náměstí velké kamenné hlavy z nedalekých vykopávek. Po příjezdu do La Avellana pokračujeme autobusem do města Taxisco, přestupujeme na dálkový autobus do Guatemala City a vystupujeme z něj v Esquintla. Tady nám jede za chvíli další autobus do města Siquinalá, kde je přípoj do La Democracia. Velké hlavy, údajně inspirované olmeckým uměním ze středního Mexika, jsou impozantní a velmi se liší od ostatních památek mayského původu, které jsem tu viděl dosud. Vracíme se do města Esquintla. Pan Drexler pokračuje podle plánu do hlavního města, já se snažím sehnat přímý autobus do města Antigua. Sice jsem tam už také několikrát byl, ale připadá mi to na poslední den příjemnější místo než hlavní město a přes Guatemala City se mi dnes nechce ani projíždět. Autobus v tomto směru jezdí jednou za hodinu a půl a přijel jsem v nevhodný okamžik, takže musím asi hodinu čekat. Čas ale ještě mám a do Antigua se dostávám před setměním. Nacházím vybraný hotel Posada Ruíz #2 za 25 Q (88 Kč) na noc a jdu spát. Salvador - 7. den 20.01.2005 [Guatemala:] Antigua - Santa Catarina Barahona - San Antonio Aguas Calientes - Antigua - Guatemala City Je poslední den mé dovolené. Zítra v 8 hodin ráno letím z Guatemala City zpátky do Evropy. Den jsem od začátku bral jako rezervu, program na dnešek už nemám téměř žádný - především se musím včas dopravit do Guatemala City, sejít se se známými, u kterých jsem si uložil část věcí, a ubytovat se blízko letiště, aby zítra nebyly problémy. Ale je škoda nevyužít posledního dne. Protože v Antigua už jsem byl třikrát, hledám v průvodci, kam by se dalo jet jinam. Jediná možnost je San Antonio Aguas Calientes, tradiční vesnice nedaleko odsud s výrobou oděvů. Autobusové nádraží v Antigua je - jako téměř všude - na trhu, tak se zdržuji nejdřív tady. Oblečení je na mne příliš malé (bohužel, protože ceny jsou tu dost nízké), tak kupuji jen CD s víc než hodinou španělské hudby. Jsou to místní hity (Gloria Trevi / Gustavo Velázquez Rivera), které tu stále vyhrává rádio a nic mi nebude připomínat Guatemalu tolik jako tato hudba. Nakonec odjíždím směrem do San Antonio a Santa Catarina Barahona. Na trhu tam ovšem mají stejný sortiment a stejné ceny jako v Antigua nebo Guatemala City, tak kupuji jen jednu barevnou tašku za 20 Q (70 Kč) a vracím se. Řidiči říkám, že chci pokračovat do Guatemala City. Přestupuje se na předměstí, na autobusové nádraží už zajíždět nemusím. Typickým guatemalským "chicken" autobusem jedu horskou silnicí do Guatemala City. Loučím se s guatemalským venkovem, po kterém jsem v minulých měsících jezdil s kolegy. Zároveň začínám přemýšlet, jak zorganizovat poslední hodiny v hlavním městě. Především je potřeba zajistit ubytování v hotelu Dos Lunas, kde jsem nocoval už na konci minulého výletu. Jak se tam ovšem dostat? Vedle mne sedí guatemalský student z americké školy, který přijel na prázdniny domů. Říká mi, že musím vystoupit u obchodního domu Tikal Futura a tam počkat na městský autobus, který jede k Obelisco, pomníku nezávislosti. Jede stejným směrem, takže přestup není problém. Z Obelisco je to podle mapy už blízko. Ovšem kudy? Student jede jinam, nezbývá se než znovu zeptat a po dvou přestupech (vzdálenost je ve skutečnosti mnohem delší, protože je potřeba objet letiště) jsem u cíle. Zvoním, přichází majitelka - a říká, že pokoje za 10 USD, kde jsem spal minule, jsou obsazené a jediný volný je za 20 USD. Nedá se nic dělat, musím to vzít - o jiném hotelu v okolí nevím, v ceně je zahrnutá i doprava na letiště a vzhledem k časnému odjezdu si nemohu dovolit nocovat nikde daleko. Poslední noc tak vyšla téměř na stejnou cenu jako celodenní program včetně noclehu a dopravy o předchozích dnech (20 - 30 USD). Měl jsem místo rezervovat předem - problém by to nebyl, protože mluví anglicky. Odkládám batoh a jdu do města - ještě musím zavolat a dohodnout si předání věcí. Autobus 83 mne odváží na Blvd. Liberación, na kraj Parque La Aurora. Vidím tu telefonní automat, ale napadá mne ještě se podívat do blízkého Museo Nacional de Arqueología y Etnología, které bylo při mé poslední návštěvě zavřené. Kupodivu je otevřeno - zavírá se za hodinu. Využívám chvíle a jdu se tam podívat. Sbírky jsou ohromné a dobře zorganizované podle jednotlivých období mayské civilizace. Je toho tu k vidění víc, než v Museo Popol Vuh, kde jsem byl loni v srpnu. Teď už je ale opravdu nejvyšší čas zavolat a dohodnout se. Jdu k telefonnímu automatu, mám ale jen načatou salvadorskou kartu. Zkouším ji vložit - a kupodivu funguje. V Salvadoru působí stejná firma jako v Guatemale, a karty jsou asi upravené tak, aby se daly používat v obou zemích. Domlouvám, že přijedu na projekt za půl hodiny. Za chvíli přijíždí starý autobus a odváží mne tam. Cesta přes Guatemala City probíhala překvapivě hladce. V práci jsem se pozdravil se známými, naposledy se rozloučil, poděkoval za krásných 9 týdnů, popřál jim hodně úspěchů a štěstí do budoucna, a nechal se odvézt do hotelu. Druhý den ráno už jsem letěl do Houstonu a do Evropy. Zbyly vzpomínky - na nádherné památky, pohodovou atmosféru, příjemné lidi. Pokud se sem někdy dostanete, nebudete litovat. Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: railtrips.euweb.cz/